Vyjíždět do zahraničí je zbytečné, podnětnější prostředí na učení jazyků si můžete nasimulovat doma

Jaké máte vlastní vzpomínky na hodiny cizích jazyků v době, kdy jste chodila do školy?

Poměrně dobré, jazyky jsem měla vždy ráda. Ale velmi rychle jsem pochopila, že pokud chci jazyk dobře znát, musím s ním trávit více času, i mimo hodiny ve škole. A to mi, myslím si, hodně pomohlo. Začala jsem chodit na olympiády, ve kterých jsem umisťovala na dobrých příčkách, takže jsem měla dobrou motivaci učit se jazyky i ve volném čase.

Uvědomění, že se jazykům chcete věnovat více, přišlo přibližně v jakém věku?

Přibližně ve čtrnácti letech. Na olympiádách jsem totiž zjistila, že abych v nich byla úspěšná, nestačí mít ve škole jedničku, protože všichni účastníci byli jedničkáři. K učení navíc mě vyprovokovala jedna spolužačka, která měla daleko horší známky než já. Viděla jsem, že si o přestávce četla Harryho Pottera v angličtině. Byla jsem naprosto v šoku. Nemohla jsem pochopit, jak to může zvládat. Vždyť jsme přece ve škole na takové úrovni ještě nebyli! Řekla mi, že tím, že knížku zná, není pro ni tak těžké si ji přečíst znovu, tentokrát v angličtině.

Moment, kdy se člověk začne jazyk učit i ve volném čase a zjistí, jak ho učení baví, je spouštěčem pro daleko efektivnější a zábavnější učení do budoucna. Čím více kontaktu člověk s jazykem má, tím jde učení snadněji.

Které jazyky ovládáte?

Plynule se domluvím anglicky, německy, španělsky, polsky, rusky, francouzsky a esperantem. Mimo to jsem se ještě učila svahilštinu, ale tu nemám na plynulé úrovni. Mám také základy slovenského znakového jazyka.

Jaké úrovni podle evropského referenčního rámce to odpovídá?

Plynulou úrovní myslím opravdu sebevědomou úroveň B2. Pro mě osobně to znamená, že umím jazyk používat bez toho, abych se na něj musela příliš zaměřovat, a můžu si v něm přečíst nějakou knížku. Nemluvím teď o obtížných historických románech, ale zkrátka o běžné literatuře. Znamená to taky, abych byla schopná se v daném jazyce podívat na film nebo seriál a abych si mohla popovídat s rodilým mluvčím bez toho, aby konverzace pro něj byla jakkoliv nepříjemná. Neznamená to ale, že umím všechna slovíčka, jen mohu vést rozhovor tak, abych se případným neznámým slovíčkům vyhnula.

Kdy přišel moment, kdy jste se rozhodla se jazyky živit?

V šestnácti letech jsem se rozhodla, že se chci stát tlumočnicí. Angličtinu jsem již uměla, ale na studium tlumočnictví jsem potřebovala dva jazyky, proto jsem se začala intenzivně věnovat i němčině. Tlumočnictví jsem vystudovala na vysoké škole. I během studijních let jsem se jazykům věnovala nad rámec, například jsme si se spolužáky založili tlumočnický kroužek.

Po dokončení doktorátu z jazyků jsem ale zjistila, že tlumočnictví pro mě není práce na celý život. Chtěla jsem se spíš věnovat tomu, jak se jazyky učit, než abych jazyky sama využívala.

Nyní se tedy věnujete jazykovému mentoringu, což spočívá v tom, že pomáháte lidem učit se jazyky…

Ano, ten pojem jsem si ale v podstatě sama vytvořila. Dříve jsem učila jazyky své spolužáky, pomáhala jsem na základní škole, učila jsem na jazykové i na vysoké škole. Viděla jsem, že studenti nedosahují takových výsledků, jaké bych si já představovala a jakých jsem třeba sama dosahovala. Lidé mi říkali, že je to proto, že mám na jazyky talent. Nakonec ale do sebe všechno zapadlo v momentě, kdy jsem na konferenci pro polygloty potkala další polygloty. Zjistila jsem, že pro to, aby člověk uměl několik jazyků, vůbec nemusí být nijak výjimečný, polygloti se zkrátka učí jazyky jinak, zcela odlišně od toho, co známe ze škol.

Ve své přednášce na konferenci TED zmiňujete, že je velmi důležité se jazykem obklopit v každodenním životě. Jakým způsobem zapojujete učení jazyků do svého dne?

Nejvíce se učím ráno, to je pro mě nejlepší čas na soustředěné učení. Pokud se jazyk učím intenzivně, věnuji mu ráno asi hodinku. Teď se ale učím ruštinu a té se věnuji trochu odlehčeněji, chci si jí jen udržet.

Vždy je pro mě důležité poslouchání. Na to si nemusím vyhrazovat speciální čas během dne – využívám chvíle, kdy se někam přesouvám. Když někam jdu, dám si sluchátka do uší a poslouchám. Ráno se také věnuji čtení – čtu ruské překlady knih, které bych si chtěla přečíst bez ohledu na jazyk. Spojit si to, co mě baví, s jazykem, který se chci učit, je ten nejlepší přístup.

Na učení nových slovíček využívám metodu Goldlist. Každý den si zapíšu jednotlivá ruská slovíčka se slovenským překladem a o dva týdny později si je znovu projdu, uvidím, která jsem si zapamatovala, a ta zbylá si přepíšu na nový seznam. Většinou zjišťuji, že 30 % z nich jsem si zapamatovala zcela podvědomě.

„Polygloti se zkrátka učí jazyky jinak, zcela odlišně od toho, co známe ze škol.“

Ve svých metodách nezmiňujete pobyt v zahraničí. Myslíte si, že pobyt v zemi, kde se mluví cílovou řečí, je pro učení nutný?

Absolutně ne, máme totiž internet. Před dobou internetu bych řekla ano, protože tehdy bylo učení jazyků rozhodně těžší. Dnes si ale prostředí můžeme doma nasimulovat daleko kvalitněji, než kdybychom v zahraničí opravdu pobývali.

Často se stává, že když jedou Češi nebo Slováci do Anglie, spíše se tam naučí polsky. Tráví čas obklopeni svými krajany nebo se pohybují mezi dalšími cizinci, kteří nejsou rodilí mluvčí.

Dnes si můžeme anglické rádio pustit klidně i doma, můžeme poslouchat různé podcasty nebo TED talky. Doma si také můžeme číst různé knížky. Vše si můžeme nasimulovat i v naší vlastní zemi. Pokud si k tomu navíc vytvoříme systém na učení, bude naše učení daleko efektivnější než při pobytu v zahraničí. Lidem proto doporučuji vycestovat ven až ve chvíli, kdy mají jazyk na takové úrovni, aby se domluvili. Teprve poté totiž mohou daleko lépe interagovat.

Až příliš často se stává, že lidé odcházejí ze školy po několika letech výuky cizího jazyka, a přesto nejsou schopni jazyk používat. Jak je to podle vás možné?

I když se člověk učí jazyk třeba desátým rokem, neznamená to bohužel, že se ho učil jemu vyhovujícím způsobem a že se mu věnoval dostatečně. Podle mě je to opravdu důkaz toho, že náš vzdělávací systém nefunguje tak, jak by měl, a že je nedostatečný. Absolutně nereflektuje to, že se změnila doba. Internet nám opravdu změnil život, ale škola to ještě nezačala brát v potaz. Učíme se z podobných učebnic jako naši rodiče, pracujeme s nahrávkami, rozhovory vedou žáci jen sami se sebou v rámci jedné třídy.

Času, který studenti s jazykem tráví, je také málo. Pokud mají dvě hodiny jazyka týdně a domácí úkol si udělají deset minut před hodinou, pro ovládnutí jazyka to nestačí. A ke slovu se studenti během hodiny také dostávají velmi zřídka.

Nemůžeme také očekávat, že vědomosti dostaneme od učitele, že to bude on, kdo za nás odvede veškerou práci. Jazyk je schopnost, aktivní musíme být hlavně my sami. Jedině potom budeme dosahovat lepších výsledků. S tím souvisí také to, že je potřeba pracovat s texty a materiály, které jsou pro studenty atraktivní.

Máme jako Češi nebo Slováci lepší predispozice k naučení se nějakého konkrétního cizího jazyka? Je tu šance, že nám některý z nich půjde snadněji?

Může nám to pomoci například ve výslovnosti. Španělština má o mnoho méně fonémů, takže pro Španěly je vyslovení ‚h‘ nebo ‚ch‘ velmi těžké. Ve slovenštině a češtině máme ale fonémy jako ‚ž‘, ‚š‘, ‚č‘, takže pro učení se výslovnosti jiného jazyka máme dobrý základ.

Gramaticky nám čeština nebo slovenština určitě pomůže ve slovanských jazycích, které jsou jinak velmi náročné. Dokonce znám polygloty, kteří tvrdí, že ruština je pro ně daleko těžší než čínština.

Obecně si ale myslím, že Češi a Slováci jsou na tom s učením jazyků dobře. Stačí se například srovnat s Američanem hovořícím anglicky, který necítí takovou potřebu učit se cizí jazyky, protože se anglicky domluví skoro všude na světě. My s pěti a deseti miliony se mimo naši zemi česky nebo slovensky moc nedomluvíme, takže naše motivace je většinou velmi silná.

Pochopila jsem, že cizím jazykem, ve kterém máte nejhlubší znalosti, je angličtina. Je ale nějaký cizí jazyk, který máte raději než ty zbylé?

Mění se to. Vždy, když se učím nějaký nový jazyk, dokážu se pro něj velmi nadchnout. Ale pozoruji, že nejbližší mi je španělština, možná proto, že jsem se ji jako první cizí jazyk naučila úplně sama, bez učitelů; ve španělsky mluvících zemích jsem ale také nejvíce cestovala, takže se mi jazyk spojuje se všemi lidmi, které jsem během cest poznala. A navíc pěkně zní, španělština je velmi libozvučná.

A který další jazyk byste se ráda naučila?

Učila jsem se svahilštinu, protože jsem plánovala jet do Tanzanie, kam jsem bohužel z určitých osobních důvodů nakonec nevycestovala, motivace učit se ji mě potom úplně opustila. Neviděla jsem v tom praktické využití. Ráda bych se ale v blízké době naučila brazilskou portugalštinu, protože mám ráda brazilskou hudbu, je podobná španělštině a moc ráda bych se do Brazílie podívala. Není to ale nijak fixní, klidně se to může brzy změnit. Neplánuji se ale nový cizí jazyk učit každé dva roky až do konce života. Myslím, že takových deset jazyků mi bude naprosto stačit a pak už se budu jen těšit ze situací, ve kterých je budu moci používat.

Jak vlastně funguje jazykový mentoring?

Lýdiin koncept učení jazyků je založen na online skupině 50 lidí nazvané „Akademie samouků“, ve které se každý účastník učí libovolný cizí jazyk jako samouk. Na začátku si každý vytvoří individuální učební plán založený na třech prioritách, kterým se bude věnovat – jedná se například o konverzaci, slovní zásobu, poslouchání, gramatiku apod. Vybere si také metody, které mu nejvíce vyhovují – například výše zmíněnou metodu Goldlist na učení slovíček, sledování seriálů apod. Dva měsíce se účastníci akademie jazyku intenzivně věnují a Lýdie a její tým je v jejich práci podporují a dohlížejí na plnění plánu. „Účastníci nemají problém se jazyku věnovat bez problému více než 8 nebo 9 hodin týdně. Klíčem k úspěšnému naučení se jazyka je totiž zábava a věnovat zábavné činnosti hodinu denně není vůbec problém,“ vysvětluje Lýdie.