Mladí si zaslouží vidět, že jejich práce může nést ovoce, říká básník Ondřej Hrabal o mentorské zkušenosti na ZUŠ

V šestitisícovém městě Slavičín v pohraniční části Zlínského kraje vznikl projekt s nebývalými výstupy. Na tamní Základní umělecké škole si žáci výtvarné výchovy pod vedením čtyř mentorů prošli celým procesem vydání vlastní knihy, od autorského textu až po sazbu a nadstavbovou animaci vlastních ilustrací. Finální práce byly vybrány na vernisáž každoročního festivalu Zlin Design Week, který byl kvůli současné situaci s koronavirem bohužel zrušen.

O malovelkém projektu a podivuhodné pedagogické zkušenosti mluví jeden z mentorů, básník a mistr ve slam poetry ČR 2018, Ondřej Hrabal:

Jak se ocitne „muž slov“ v hodině výtvarné výchovy?

Tak trochu za to může Petra Ponczová, učitelka na ZUŠce ve Slavičíně. Pracuje tam asi 15 let a dva mentorské projekty už organizovala. Tento je však, myslím, ten nejkomplexnější. Jedná se o kolaboraci několika mentorů z různých odvětví: já jsem tam jako básník, respektive spisovatel.

Kromě mě je tam ještě grafička Gabriela Polomíková a Matěj Vázal s Evou Gartnerovou z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kteří se věnují animaci a rozšířené realitě. Od začátku bylo cílem, aby si žáci mohli vydat vlastní knihu se vším všudy – napsat autorský text, vytvořit ilustrace, knížku nasázet a zaexperimentovat s animací.

Vlastní kniha, to zní dost ambiciózně!

Zpočátku jsem tomu ani nevěřil. Šel jsem tam se skepsí a když jsem se na první hodině zeptal, kdo někdy něco tvůrčího napsal, nikdo nezvedl ruku. Poměrně rychle jsem ale pochopil jejich odhodlání. Přicházeli každý pátek večer, aby mě mohli tři hodiny poslouchat, což už je samo o sobě opravdu něco.

A povedlo se. Lidi, kteří v životě nesázeli, dokonce ani nepsali, to zvládli za tři měsíce dokončit. Velmi zafungovalo to, jak s nimi Petra pracuje. Fascinuje mě, jakou si kolem sebe dokázala vytvořit komunitu. Jezdí společně na koncerty, práci řeší pozdě v noci po Facebooku. Problémy s autoritou ale nemá. Je to zkušená učitelka, navíc velmi metodická. Na začátku mi hodně pomohlo, že mě donutila sednout si a udělat si pořádný plán hodiny.

„Hodně se promítlo to, že jsou výtvarníci. Jejich poezie disponuje silnou obrazností. A taky, že je jim od 14 do 18 let. Jak už to ve středoškolském věku bývá, hodně z nich psalo o vztazích.“

Jak tedy tvoje hodina vypadala?

Zadával jsem obyčejné úkoly z tvůrčího psaní. Na konci hodiny mi žáci přečetli, co napsali a já z toho vytáhl to, co mi přišlo zajímavé a stálo za další zpracování. Postupem času pracovali samostatněji, jejich věci byly čím dál čistší. 

Ono je to dost těžké, když člověk poprvé drží pero s úmyslem napsat umělecký text. V prvních lekcích jsem se jim vůbec snažil ukázat, že to jde. Povolit stavidla, odstranit bloky. Začali hodně psát, já díla online komentoval a v hodině pak dával bližší zpětnou vazbu. Společně jsme přemýšleli, kam to posunout.

Dost mi pomohlo, že byla Petra na hodinách přítomná. Když jsme se zasekli na textu, Petra to posunula na obrazu. Navíc ilustrovala to, co jsem říkal po výtvarné stránce. Když jsem mluvil třeba o rytmu v poezii, ona dělala paralely do výtvarna. To by mě nikdy nenapadlo.

Od začátku jsme taky s žáky vytvořili jasný koncept, jasné zadání. Nejtěžší totiž je, když chcete napsat báseň, ale nevíte, kde začít.

Ukázka návrhu díla jednoho z žáků Základní umělecké školy Slavičín

O čem jejich texty byly?

Hodně se promítlo to, že jsou výtvarníci. Jejich poezie disponuje silnou obrazností. A taky, že je jim od 14 do 18 let. Jak už to ve středoškolském věku bývá, hodně z nich psalo o vztazích. Nicméně, bylo tam několik výjimek.

Jeden žák třeba psal abstraktní, expresivní pocitové básně. Jiná žákyně dělá knížku o životě starých žen na Slovácku, které jsou opuštěné a za života nabytou moudrost nemají komu předávat, protože nikoho nezajímá. Do určité míry se jedná o dokumentární projekt, čemuž odpovídá i zvolená forma ilustrace: fotografie.

Občas byl ale člověk vyvedený z míry jejich imaginací. Další žák píše bizarní příběh války o sůl a pepř. Vymyslel vlastní mytologii a hlavní hrdinka má fabriku na umělé květiny. Mohli jsme se u toho potrhat smíchy. 

Dokážeš si takový projekt představit i na běžné základní škole?

Jistě, dokonce si myslím, že by se ve vzdělávání měly aplikovat víc. Ale nestačí jen pozvat člověka z praxe a čekat, že žáci najednou změní přístup. Vždy to stojí na dlouhodobé práci pedagogů, kteří jsou s žáky pět dní v týdnu. Pokud tam bude někdo, s kým se cítí dobře a nebojí se experimentovat, pak může být člověk z oboru velmi přínosný.

Konkrétně tvůrčí psaní je velmi podceňované a v české vzdělávacím prostředí nemá takovou tradici, na rozdíl od toho anglofonního. Přitom může být využito při výuce literatury i jazyků! Myslím, že by společnosti prospělo, kdyby lidé více četli. Bohužel, neschopnost současné výuky češtiny vyvolat žácích zájem ke čtení je zjevná.

Co motivovalo žáky na slavičínské ZUŠ?

Velkým hnacím motorem byly reálné výstupy. Knížka, vernisáž, případně i nějaký mediální zájem.

Projekt byl skvělou ukázkou toho, jak propojit školu s praxí. Je tady spousta talentovaných mladých lidí, kteří si zaslouží vidět, že jejich práce může nést ovoce. Že to není jen neustálé trénování, přehrávání etudy v hodině, ale i komponování vlastní skladby. 

Uvědomuju si ale, že to není moje zásluha. To jsou věci, které se dají stavět až na dlouholeté práci, kterou tamní ZUŠ, a její paní ředitelka Jana Jakúbková odvádí. A samozřejmě je snazší žáky namotivovat, když tam jsou ve svém volném čase, naprosto dobrovolně a chtějí se zlepšovat.

Ale překvapilo mě, jak rychle jsem se s nimi ztotožnil. Kouzlo pedagogiky, které jsem znal jen z doslechu, a i tak mu docela nevěřil. Radost, kterou má učitel z toho, když se jeho žákům daří. Byl jsem fakt nadšený, jako by to byla má vlastní tvorba, a možná i víc!

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close
Close