Diagnóza dyslexie: Nálepka, výmysl, nebo první krok k lepšímu životu?
Dyslexie je jedna ze specifických poruch učení, kterou si spojujeme především s obtížemi ve čtení. Panuje kolem ní několik zásadních předsudků. Starší generace se rády nechávají slyšet, že za jejich času takové věci nikdo neřešil, žádná dyslexie nebyla a že je to moderní výmysl. Pojďme se podívat na to, proč je dyslexie reálný problém, který je třeba včas rozpoznat a řešit.
Mnozí lidé mají jasno v tom, že dyslektické děti jsou prostě líné nebo hloupé a kdyby se snažily, žádné problémy by neměly. V proudu zastánců alternativního vzdělávání se zase daří přesvědčení, že stačí nějaký ten rok počkat a všechno se tím vyřeší. Tak jednoduché to ale není.
Poruchu, kterou dnes označujeme jako dyslexii, popsal už v roce 1917 lékař James Hinshelwood, který ji označil za vrozenou slovní slepotu. Vyslovil přesvědčení, že při volbě vhodné intervence převezmou roli oslabených mozkových center jiné části mozku. Jeho předpoklady potvrdily o desítky let později závěry výzkumů využívajících magnetické rezonance. Pomocí tohoto přístroje dokázali vědci porovnat mozkovou aktivitu jedinců trpících dyslexií s jejich zdravými vrstevníky před započetím intervence a po jejím skončení. Díky neuroplasticitě mozku došlo díky intervenci k pozorovatelné změně v mozkové aktivitě. Jednoduše řečeno si mozek vytvořil alternativní propojení, díky kterým si ve výsledku dokázal lépe poradit se čtením.
Ještě než nastoupí do školy
Problémy se čtením tvoří však jen špičku ledovce. Ve skutečnosti lze závažné případy diagnostikovat již v předškolním věku, jak uvádí například Margaret J. Snowling z University v Yorku i výzkumný tým z Harvardu. Na riziko jejího rozvoje totiž poukazují deficity ve zrakovém, sluchovém a prostorovém vnímání. Dlouhou prodlevu mezi identifikací problému a započetím intervence Snowlingová silně kritizuje. Zdůrazňuje, že je třeba identifikovat dyslexii a začít s nápravou dřív, než si dítě vštípí pocit selhání a k samotné poruše se přidruží nízké sebevědomí a úzkosti. Samotnou poruchu totiž lze ovlivnit i v pozdějším věku – dokonce i u dospělých – ale psychické a sociální dopady neřešené dyslexie mohou negativně ovlivnit kvalitu života v dětském i dospělém věku.
Ne všichni odborníci se však shodují na přínosech diagnostiky. Profesor Julian Elliot z Durnhamské university a profesorka Elena Grigorenko z Yale rozporují současné metody diagnostiky jako nevědecké. J. F. Miller ve své knize vyslovuje názor, že nesystematická a nevědecká výuka čtení může způsobit obtíže podobné dyslexii. Žádný z odpůrců současných diagnostických metod však nepopírá přínosy vhodné intervence. Dokresluje to i vyjádření Nadine Gaab z Harvardu: „Pokud máte opravdu dyslexii, váš mozek je zásadně odlišný a bude se zásadně odlišně vyvíjet. Není to něco, co se spraví samo od sebe.„
Ne všechno je dyslexie
Zároveň ne každé potíže se čtením automaticky znamenají diagnózu dyslexie. Pro děti v raných fázích nácviku čtení a psaní je typické například zaměňování a obracení písmen a číslic. Děti bez poruchy učení tuto fázi bez problémů překonají. Tým z Univerzity v Georgetownu zjistil mimo jiné i to, že přibližně jen čtvrtina dětí, u kterých v pěti letech panovalo podezření na dyslexii, měla stejné problémy o dva roky později. V českých podmínkách se z podobných důvodů u dětí v předškolním věku mluví pouze o riziku rozvoje dyslexie, nikoliv o poruše samotné. Tyto skutečnosti svádí k mylnému dojmu, že nezáleží na tom, kdy a jestli jsou poruchy učení diagnostikovány. Odborníci napříč akademickým spektrem se však jednohlasně shodují na tom, že čím dříve započne u dětí s dyslexií vhodná intervence, tím snazší a rychlejší má průběh a tím menší psychologický dopad má porucha na dítě. Za včasnou diagnostiku se tak považuje odhalení problému v rozmezí 5 – 7 let dítěte.
V Česku diagnostikují poruchy učení pedagogicko-psychologické poradny, v jejichž kompetenci je vydávat intervenční, jinak také reedukační, doporučení pro rodiče i pedagogy. Na mnoha školách už působí speciální pedagogové, se kterými lze potíže dětí konzultovat a existují i speciální pedagogové, kteří mají soukromé praxe a mohou tak vést individuální intervence. Samotný proces reedukace může být otázkou několika měsíců až let, proto se vyplatí neotálet. Úspěšně kompenzovaná dyslexie znamená normální život bez větších omezení. Neřešená dyslexie s sebou naopak nese riziko rozvoje závažných psychologických problémů, pravděpodobnost dosažení nižšího vzdělání a v dospělosti může být překážkou k získání uspokojivého zaměstnání a ekonomické stability.
