Děti s autismem mají vlastní učební strategie, jako učitelé se musíme přizpůsobit

Malá poznámka na úvod. Rozhovor je přeložený z angličtiny, po oboustranném zvážení jsme jako způsob oslovení zvolili tykaní. Autentické reflexe jejích studentů jsou v článku vyznačené kurzívou.

Děti s PAS učíš už pět let. Jak přesně ses k tomu dostala?

V Teheránu, hlavním městě Íránu, jsem studovala nejprve bakaláře z překladatelství a později magistra z učitelství angličtiny. Roku 2012 jsem se rozhodla jít na doktorát a musela jsem začít přemýšlet o tématu své disertační práce. Vždycky mě zajímala kritická pedagogika, tak jsem instinktivně cílila na vzdělávání skupin, které nejsou v centru pozornosti. Sociální spravedlnost v rámci procesu vzdělávání se stala mým úkolem nejen ve vlastní zemi, ale po celém světě.

Prvně jsi zvažovala výuku angličtiny teenagerů ve špatné rodinné či finanční situaci, kteří se vzdělávají v neziskových organizacích. Proč ses rozhodla jinak?

V Teheránu jsem jednu z takových organizací navštívila a zjistila jsem, že bych to psychicky nezvládla. Bylo to příliš silné kafe. Nakonec jsem se rozhodla zaměřit na děti, které jsou na autistickém spektru. Cílem bylo dát jim stejnou šanci jako těm běžným.

Proč zrovna lidé s autismem?

Existuje spousta výzkumů na to, jak si lidé s PAS osvojují mateřský jazyk, ale už méně na to, jak si osvojují jazyk cizí. Od doby, co jsem projekt začala, se naštěstí jejich počet zvýšil. Sama jsem na začátku o autismu moc nevěděla, jen teoretická příprava mi zabrala celý rok. A lidé kolem mě také ne, takže jsem v průběhu projektu nabyla pocitu zodpovědnosti za to, aby se má rodina, mí známí, studenti i kolegové o autismu něco dozvěděli. Osvěta je jedním z mých cílů. Mnoho lidí má o lidech s PAS velmi zkreslenou představu, i vzdělaní lidé je chybně popisují jako mentálně retardované. Jednou jsem učila na bakalářském stupni a schválně jsem se těch dvaceti studentů zeptala – „co je to autismus?“. Většina z nich nevěděla.

Narazila jsi proto během přípravy projektu na nějaké problémy? Třeba předsudky?

Ani ne, nejtěžší bylo najít prostor, kde bych děti s PAS učila. Původně mi jej měla poskytnout univerzita, ale na poslední chvíli to padlo. Pravda však je, že jsem narazila na předsudky ohledně záměru projektu. Měla jsem schůzku s ředitelem známého logopedického institutu v Teheránu, zda by mi neposkytl prostory. Jakmile zjistil, jaké mám téma, řekl: „Lidé s autismem mají problém i se svým mateřským jazykem, natož je ještě učit další“ a odešel, aniž by mi dal šanci odpovědět.

Nebáli se rodiče těch dětí stejné věci?

Vlastně ano, ale nakonec se mi podařilo najít dvě matky, které se rozhodly spolupracovat. Stejně jsme však podepsaly dokument, který říkal, že pokud by projekt dětem nějak zkomplikoval osvojování prvního jazyka, tedy perštiny, zastavíme ho. Vycházela jsem ale z myšlenky, že učení se druhému jazyka pomáhá kognitivnímu rozvoji a tím pádem jim v životě pomůže obecně.

Takže jsi měla dva žáky, ale žádnou učebnu. Jak jsi postupovala?

Nakonec se mi povedlo sehnat prostory v jazykovém institutu, kde jsem učila angličtinu a který vedl můj současný manžel, Saed Sahebjamee. Moc mi tehdy pomohl. Setkala jsem se s dětmi a ony si ke mně ihned vybudovaly silný vztah. Doteď tomu moc nerozumím, byly nadšené, i když začínaly od píky. Myslím, že je motivovalo to spojení, které mezi námi bylo, a taky že učení se anglicky posilovalo jejich sebevědomí.

Začátky byly, nicméně, náročné. Když se schylovalo k naší první společné hodině, téměř jsem panikařila. Nevěděla jsem, jak se děti zachovají, když potkají kolegy a pracovníky institutu… hlavou se mi začaly honit myšlenky – co když začnou řvát, co když začnou bouchat hlavou do stěny. Přiznávám, že příprava hodin byla náročnější než hodiny samy.

Byla příprava hodin pro děti s PAS něčím specifická?

Věnovala jsem pozornost spoustě detailů – vybrala jsem tichou místnost, barvu stolu i dekorací, dokonce jsem regulovala světlo. Každičká změna by totiž ovlivnila jejich vnímaní a koncentraci. Všechny sezení jsem nahrávala na kameru.

Jak se cítíš při učení angličtiny?

Arya 14,5 let: „Cítím se šťastný. Už nejsem nešťastný. Jsem rád, že můžu mluvit anglicky a už nekřičím. Naučil jsem se anglicky mluvit, protože umím anglicky zpívat.“

Radin 13 let: „Cítím se unikátně a skvěle“

Je známo, že spektrum autismu je široké – jak to bylo s tvými studenty? Kde se na něm nacházeli?

Společně s vedoucím mé disertace jsme se rozhodli pro dva, kteří byli kompetentními mluvčími perštiny. Ne však dokonalými. Ve své práci jsem zmiňovala pojem „vysokofunkční autismus“, ale teď si myslím, že to není přesné. Vždycky se můžeme ptát: vysokofunkční v čem? Mohu říct, že účastníci výzkumu byli vysokofunkční mluvčí perštiny. Když jsme začínali, jednomu bylo osm let a druhému devět.

Pomohla ti nějak tvá univerzita s projektem? Například finančně?

Ve většině zemí podporuje studenta v doktorském projektu škola, tak to má být. V Íránu ne. Všechno jsem musela platit ze svého platu, v té době jsem pracovala na univerzitě a jako učitelka angličtiny v institutu.

Když se teď konkrétně zaměříme na to, jak probíhaly hodiny – jaké metody jsi používala?  

Od začátku jsem na žáky mluvila anglicky, velmi pomalu, za použití řeči těla, obrázků a her. Také jsem používala metodu „learning by doing“. Požádala jsem je, aby vstali a pak jsem to sama udělala. Nechala jsem je hrát role, učila jsem je zdravit. Tyto metody podnítily samovolné učení (v originále „incidental learning“ – pozn. red.), které jim velmi pomohlo, ale takhle nelze pokračovat donekonečna. Jakmile narazíte na abstraktní slova, musíte změnit taktiku. Také jsem používala classroom language, víš, o co jde?

Ještě jsem o tom neslyšel.

Představ si to jako přizpůsobování svého mluveného projevu žákovi. Jeho absolutní zjednodušení, využívání zavedených frází. Předvedu to na příkladu – kdybych mluvila s tebou, řekla bych ti: „Mohl bys prosím pěkně otevřít knihu na straně 100?“ V té větě je spousta slov a struktur, které by mohly žáka zmást. Proto, když mluvím s nimi, řeknu jen: „Jděte na stranu 100“ (v originále „Would you kindly open the book on the page one-hundred?“ versus „Go to page one-hundred“)

Máš nějaký konkrétní zážitek nebo moment, který si z hodiny pamatuješ?

Při dvacátém sedmém setkání se stalo něco, co ohromilo mě, matky žáků i celý výzkumný tým. Schylovalo se ke konci jedné hodiny a můj student Iman si balil věci. Student po něm, Sourena, tehdy přišel o trochu dřív. Když ho Iman uslyšel přicházet, zvedl se, otevřel dveře a anglicky ho pozdravil. Bylo to zvláštní, protože se nijak neznali, ale započali krátkou konverzaci v těch několika anglických větách, které uměli. A od té doby zdravili také kolegy a někdy i jiné studenty v institutu. Tehdy jsem plakala a jejich maminky také. Angličtina jim pomohla socializovat se.

Vybavuje se mi ještě den, kdy můj žák vymyslel vtip v angličtině. Abych žáky motivovala, používala jsem zvonkohru, i když teď už vím, že to byl špatný nápad, protože je spíš rozptylovala, než motivovala. Nicméně, jednoho žáka jsem naučila frázi „Ruce vzhůru“ a on na konci hodiny řekl „Zvonky vzhůru“, zvedl zvonkohru nad hlavu a řehtal se. Nejdřív mě to znejistilo, ale nakonec mi došlo, že jde o vtip v angličtině.  

Co na angličtině se ti zdá snadné?

Sourena věk 13,5: „Gramatika je jednoduchá, protože je jasně formulovaná. Když si budu procvičovat gramatická pravidla, uložím si je do dlouhodobé paměti.“

Teď učíš na Technické univerzitě v Liberci, ale ještě předtím jsi strávila téměř rok v USA. Co tě tam vedlo?

V roce 2017 jsem podala přihlášku do amerického programu Humphrey Fellowship Programme. Zaměřuje se na rozvojové země a umožní ti přestěhovat se na deset měsíců za studiem do USA za podmínky, že nabyté zkušenosti použiješ zpátky v rodné zemi. Já jsem šla na Vanderbiltovu univerzitu v Nashville ve státě Tennessee.

Jedním z hlavních momentů mé cesty do USA bylo setkání s vědkyní Temple Grandin, která má autismus diagnostikovaný a je celoživotním obhájcem lidí na spektru. Když jsem s projektem začínala, snila jsem o tom, že ji potkám, ale nenapadlo mě, že se to stane. Povídala jsem jí o projektu a povzbudila mě, když řekla: „Špatně se mi učila francouzština, protože jsem měla problém s vnímáním zvuků. Pokračujte v tom, co děláte, jsem ráda, že se ty děti učí.“ Život je zvláštní. Někdy se zdá, že jediné, co musíme udělat, je nastavit si vysoký cíl a jít nepřetržitě za ním. 

Krom toho, že jsem chodila na univerzitní přednášky jsem také navštěvovala různé sociální instituce. A právě v jedné americké školce jsem poprvé zažila inkluzi na vlastní kůži.

Co se tam stalo?

Měli tam chlapečka s mozkovou obrnou, byl paralyzovaný. Jeden učitel se mu věnoval, hrál si a mluvil s ním. Pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu. Pár dalších dětí přišlo, lehlo si k němu na zem a dívalo se na něj ze stejného úhlu jako on na ně. Za celý svůj život jsem člověka s mozkovou obrnou nikdy neviděla, ale ony s ním vyrůstaly, a mohly si tak uvědomit, že je uvnitř úplně stejný jako my.

Běží stále tvůj doktorský projekt?

Ve skutečnosti nikdy nekončí. Chci světu říct, že lidé na spektru se můžou učit cizímu jazyku. Měli bychom přemýšlet o jejich budoucnosti, protože pokud nebudeme, jak se lišíme od předchozí generace? Není to tak dávno, co byli tito lidé institucionalizováni.

Ráda bych také učila anglicky děti s PAS v České republice a pak srovnala podobnosti a rozdíly se svými žáky v Íránu, které teď učím online.

„Co je pro tebe na angličtině těžké?“

Iman, 15 let: „Odpovídat na otázky způsobem ‚ano, může‘ nebo ‚ne, nemůže‘, je pro mě těžké.“

Sourena, 13, 5 let: „Schopnost mluvit je pro mě stresující a složitá, protože nemůžu lehce překlopit to, co říkám v perštině, do angličtiny.“

Online? Jako člověk, který s lidmi s PAS pracuje, mám problém si to představit. Jak to funguje?

Zase musím zmínit roli vztahu, který si ke mně vybudovali. Nevím, jestli by to fungovalo, kdyby mě neznali z dřívějška. Ale jde jim to. Prvně šlo jen o videohovor, ale začala jsem přidávat více prvků – poprosila jsem jejich rodiče, aby je naučili s okénkem chatu, abych mohla využívat psaní i čtení, a zaktivizovala tak více smyslů. Používám i emotikony.

Funguje to?

Prvně trochu pokulhávali na termínech, a když jsem jim dala úkol, nesplnili ho. Ale tehdy to byla chyba mojí formulace. S dětmi s PAS existuje jediná zásada – musíte jim jasně a konkrétně vysvětlit, co od nich chcete. A musí to být logické. Pokud po nich budete chtít věci, které jim nedávají smysl, nebude to fungovat. Mají také vlastní učební strategie. Například v Íránu jsem je učila hláskování a jeden z nich při tom začal samovolně klepat do stolu. Byla to jeho cesta, jak si znalost upevnit. My, jakožto učitelé, musíme jen být trpěliví a adaptovat naše vyučování na jejich učení. 

Zmínila jsi, že jsi na začátku o autismu nic nevěděla. Jak projekt změnil tebe samotnou a tvé vnímání autismu?

Pochopila jsem, že postižení není něco, co by sídlilo v jedinci. Projevuje se v interakci mezi jedincem a společností. Proto už neříkáme „autistické dítě“, ale „dítě s autismem nebo s PAS“. To společnost by se měla přizpůsobit potřebám lidí s mentálním a fyzickým postižením, dát jim možnost vést normální život. A nejen v rámci procesu vzdělávání – to je jen část života. Doufám, že tento rozhovor bude dalším krokem v šíření sociální osvěty, což je také součástí mého projektu.

Autor je externím zaměstnancem sdružení ZaSklem, které poskytuje podporu lidem s poruchami autistického spektra.