Osamělost je v době pandemie jedním z ústředních problémů

O tom, že pandemie a distanční výuka má na psychickou pohodu řady žáků a studentů neblahý vliv, panuje víceméně všeobecná shoda. Důležité je však připomenout, že se s psychickými problémy v České republice i mimo období pandemie potýká okolo 10 % dětí. Intervenci dětského psychiatra přitom podle dat dětské a dorostové psychiatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně využívá kolo 100 až 150 tisíc dětí a mladistvých ročně.

Pandemie však na téma duševního zdraví vrhla nové světlo. Ukazuje, že psychická pohoda, není samozřejmostí, a proto bychom péči o ni neměli zanedbávat. Tabu okolo duševních problémů a vyhledání odborné péče se tak pomalu boří.

Děti, které propadají systémem

Z dat České školní inspekce vyplynulo, že více než 10 tisíc dětí není od zavření škol vůbec v kontaktu s učiteli a další desítky tisíc se při domácí výuce musí dělit o místnost nebo zařízení pro výuku se svými sourozenci nebo rodinnými příslušníky. „Děti to mají opravdu těžké a často si problémy skutečně nevymýšlejí. Musíme si uvědomit, že spousta dětí má problémy již z dřívějška, nebo jsou v rodinách, kde není tolik času se jim věnovat. Nemohou například včas odevzdat úkoly nebo mají na hodinách nestabilní připojení,“ uvedla na Sympoziu pro podporu duševního zdraví dětí jedny z příčin duševní nepohody u dětí psychiatrička Martina Zvěřová.

Že se nejedná o trend patrný pouze v České republice, ale i v celé Evropě potvrdila i nová mezinárodní psychiatrická studie. Distanční výuka je navíc oproti té standartní náročnější z hlediska udržení pozornosti a děti se tak v průběhu sdělení snáze ztrácejí. „Děti postrádají klasickou výuku, která jim poskytovala celkový časový rámec. Obavy mám ale především o děti aktuálně vyloučené z výuky,“ sdělila na sympoziu Marie Salomonová spoluzakladatelka a ředitelka organizace Nevypusť duši.

Distanční výuka jako lakmusový papírek

Dětí, které vůbec nedocházejí na online výuku přitom není zanedbatelné množství. „Myslím, že se později k odborné péči budou dostávat opravdu těžce, protože jejich rodiče nejsou tolik motivovaní, nebo spíše informovaní. O tyto děti mám do budoucna největší strach,“ dodala Salomonová.

Současná situace odráží ale i problémy, které jsou ve společností již déle. „Distanční výuka je do nějaké míry lakmusovým papírkem toho, co v naší společnosti v rámci péče o děti úplně nefunguje. Máme tu například dlouhodobě nedostatek terénních pracovníků,“ doplnila psycholožka Zuzana Masopustová. Děti, které se nyní učitelům neozývají jsou zejména těmi, kteří i v běžné výuce nemají doma dostatečné zázemí a vhodné podmínky pro vzdělávání. Takovéto rodiny navíc nyní čelí jiným, hlubší starostem, než je zabezpečování distanční výuky. „Možná to může být šance si těchto dětí všímat a do budoucna s nimi začít více počítat,“ vnímá situaci jako o příležitost ke změně Masopustová.

Hledání ztraceného režimu

V období pandemie došlo zejména k narušení denního a spánkového režimu a omezení pohybových aktivit. Dětem chybí možnost rozptýlení v podobě akcí, kroužků či výletů, nejvíce ale postrádají pravidelné kontakty s vrstevníky. Meta studie zaměřená na duševní zdraví dětí a mladistvých během uzavření škol, ukázala, že je u nich při sociální izolaci vyšší riziko vzniku duševního problémů, než u dospělých osob. Odlišnosti byly i mezi děvčaty a chlapci. Osamělost u dívek je silněji spojena se zvýšenými příznaky deprese a u chlapců se projevují spíše příznaky sociální fobie.

Z dat Linky bezpečí byl v Česku v roce 2020 u dětí a mladistvých pozorován nárust psychických potíží o více než čtvrtinu. Podstatnou roli přitom hraje také délka osamělosti dětí. Co nejdřívější návrt do škol tedy není důležitý jen z hlediska dohnání učiva, ale i z hlediska sociálního.

Neinformovanost a nejistota trápí i děti

Podle informací, které během debat s žáky nasbírala organizace Nevypusť duši, děti a teenagery nejčastěji stresuje nejistota, pokles soukromí, nedostatek vnějších podnětů či narušení spánku. Značným problémem je i nedostatečná informovanost o tom, jak se může současná situace dále vyvíjet. Nemáme k dispozici možné scénáře vývoje, a tak je téměř nemožné si vytvářet nějaké plány. Jak se ukázalo tato skutečnost deprimuje nejen dospělé, ale ve velké míře i děti. „Nevědí si rady se svým časem, množstvím úkolů, nejsou dostatečně zorganizovaní a nikdo přitom neví, na jek dlouho to ještě bude. Děti trápí i strach o své blízké,“ uvedla na debatě Zdravotnického deníku Salomonová.  

Největší míře stresu jsou potom vystaveny děti v posledních ročnících, maturanti a studenti čekající na praxe. „Děti trápí, jak to bez praktických zkušeností zvládnou a jak se také dále uplatní. Mají obavy, že zklamou rodiče nebo své okolí, což vede k nárůstu úzkosti. Někdy se setkávám s tím, že se děti bojí připojit na hodinu, a tak jim uteče další látka. Úzkost se zhoršuje a ocitají se v začarovaném kruhu,“ upozornila na rizika spojená s online výukou docentka Zvěřová.

Nejen černý scénář

Zároveň jsou ale i skupiny dětí a mladistvých, kterým naopak distanční výuka vyhovuje. Mají například více času na předměty, které je hlouběji zajímají, nebo na rozvíjení nových koníčků. Mohou si i lépe organizovat čas podle svého uvážení. „Děti zmiňují také nové formy psychohygieny a nové koníčky. Jde ale o to, jestli jim to vydrží i potom, co pandemie skončí,“ doplnila Salomonová. Mezinárodní studie spatřuje pozitivní účinky domácího učení i u dětí, které kvůli šikaně nebo jiným stresorům vnímají možnost domácí výuky jako velkou úlevu.

„Děti všechno doženou, co jim ale opravdu chybí jsou sociální kontakty. Samozřejmě některé mají více sourozenců, nebo mají možnost se potkávat v rámci širší rodiny. Obecně to ale klade větší nárok na rodiče, aby se dětem více věnovali a suplementovali jim volnočasové aktivity,“ vysvětlil klinický psycholog Jan Kulhánek. Je podle něj i na učitelích, aby na situaci zareagovali například novými aktivitami, zavedli třídnické hodiny a nabídli více vzájemné interakce.

Hledání nových cest

Odborníci se rovněž snaží bourat mediální obraz současné generace jakožto ztracené a téměř bez znalostí. „Na jedné straně je to, co se děje opravdu těžké a přináší to s sebou řadu nových nároků a negativních emocí. Pokud tuto skutečnost ale zakonzervujeme výroky, že je tato generace odepsaná, tak si akorát koledujeme o sebenaplňující se proroctví,“ sdělila psycholožka Masopustová.

Pro české ani evropské školáky odborníci zatím černý scénář nemalují. Důraz se klade zejména na hledání nových řešení, jak zefektivnit výuku a také, jak se co nejlépe vypořádat s návratem do škol. Smutnější scénář, ale je patrný například z modelů Michelle Kaffenbergové, která se ve svých pracích věnuje školství v rozvojových zemích. Zde kvůli pandemii řada žáků a studentů musí pomáhat s rodinným rozpočtem, a nejen že už zřejmě nedoženou učivo, ale řadě z nich tato situace zavře dveře do škol nadobro.

V evropském kontextu ale pandemie přináší i více pozornosti k systémovým problémům a k dětem se specifickými potřebami učení. Například ADHD je v Česku nejpočetnějším dětským psychickým problémem. Pro tyto děti je pak obtížné udržet soustředění i v prezenční formě výuky. „Neodsuzujme prosím tuto generaci, jenom proto, že jsme si nyní všimli jejich problému. U velké části dětí byly tyto problémy i dříve, jenom nikdo neslyšel na volání odborníků a neziskového sektoru,“ upozornila Masopustová. I přes početná negativa tak pandemie otevírá prostor pro debatu o inovacích a individuálnějších přístupech k výuce.