Schopnost empatie je dnes stejně důležitá, jako umět číst a psát

Zatímco jazyky a informatika s výpočetní technikou jsou běžnou součástí vzdělávacích osnov, empatii jako samostatný předmět na českých školách obvykle nenajdeme. Tato schopnost sice spadá do psychologie, která se učí na některých středních školách, tento předmět je však mnohem širší a nemusí být nutně prakticky zaměřený.

Empatie v zemi kostiček

Některá média zveřejnila zprávu o výuce empatie jakožto samostatného školního předmětu v Dánsku, jedná se však o zavádějící sdělení. Předmět zvaný „Klassens tid“ by se dal spíše přeložit jako „třídnická hodina“, nejedná se však o čas, kdy žáci sedí v lavicích a vyučující vybírá omluvenky.

Během této hodiny spolu celá třída s učitelem sedí a sdělují si své pocity, které v případě potřeby spolu řeší. Nicméně i většina výuky jako takové je zaměřena na týmovou spolupráci, jak píší americká psycholožka Jessica Alexander a dánská psychoterapeutka Iben Dissing Sandahl v knize The Danish Way of Parenting: What the Happiest People in the World Know About Raising Confident, Capable Kids („Dánský způsob výchovy dětí: Co vědí nejšťastnější lidé na světě o výchově sebejistých, schopných dětí“).

Mnoho lidí si nejspíš spojí tuto skutečnost se slovem hygge, populárním termínem, který fascinuje mnoho Nedánů a který znamená „příjemný“, nicméně, jak uvádí novinář Michael Booth ve svém článku Hygge – why the craze for Danish cosiness is based on a myth („Hygge – proč je šílenství do dánské útulnosti založeno na mýtu“) v britském deníku Guardian, vysoká životní úroveň obyvatel Dánska není dle jeho názoru zapříčiněna schopností si vše zpříjemnit, nýbrž jejich bohatstvím, nízkým průměrným počtem odpracovaných hodin a nejvyšší konzumací antidepresiv na světě, stran jiných faktorů. Právě s duševním zdravím je otázka empatie nejvíce propojena. Chceme-li se vcítit do druhých, musíme přijmout i lidi v jiném mentálním rozpoložení než v tom, v jakém se sami nacházíme.

Duševní zdraví

Česká republika na tom není v osvětě o duševním zdraví zrovna nejlépe, což dokazují sociologické výzkumy zaměřené na vnímání neurodivergentních občanů, tedy takových občanů, kteří mají duševní onemocnění, postižení nebo jinakost, například depresi, posttraumatickou stresovou poruchu nebo postižení intelektu.

Podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd z března roku 2019 by 86 % dotázaných nechtělo za sousedy osoby s drogovou závislostí. O něco lépe jsou na tom osoby závislé na alkoholu (75 %) i osoby s psychickou nemocí (61 %), přesto by vedle nich stále nechtěla žít více než polovina obyvatelstva.

Ani ve školství se ableismus, tedy diskriminace na základě postižení, neurodivergentním lidem nevyhýbá, což je patrné z diskuzí okolo inkluze. V roce 2015 dokonce sepsala skupina rodičů petici proti účasti autistického žáka na florbalovém turnaji, kterého se měly zúčastnit jejich děti, a chlapec byl přeřazen do jiného týmu, který paradoxně vyhrál.

V předminulém roce dokonce uvedl Národní kontrolní úřad ve své zprávě, že ačkoliv školy, obce, neziskové organizace i státní správa čerpaly peníze na podporu společného vzdělávání, nebylo u některých programů sledováno, jaký dopad budou dotace na cílové skupiny mít, stejně tak se někde ani cílové skupiny na projektu aktivně nepodílely. Není proto divu, že duševní zdraví je na školách pořád tabu a pro žáky může být náročné se se svými problémy svěřit jak vyučujícím, tak spolužákům, a pokud se už o něm hovoří, převažuje styl „o nás bez nás“.

Úskalí empatie

Ačkoliv by jistě bylo záslužné, kdyby si žáci a studenti povídali s vyučujícími o svých pocitech, je třeba zmínit rizika, která s sebou nese tato práce.

Jedním z nich je genderový aspekt empatie a práce s pocity druhých. Z výzkumu Ruth Simpson na Obchodní fakultě Brunelovy univerzity v Londýně vyplynulo, že muži v učitelských profesích přistupují ke své práci jinak než jejich kolegyně. Jeden z účastníků studie sdělil, že „muž, který přináší špatné zprávy, je vnímán pozitivně“, a další se svěřil, že na rozdíl od učitelek neobjímá žáky, aniž by byl v přítomnosti jiné ženy, a to kvůli stigmatu s tím spojeným.

S podobnými výsledky přišly i další studie, které shrnuli Rebecca E. Olson, Jordan McKenzie, Kathy A. Mills, Roger Patulny, Alberto Bellocchi a Fiona Caristo. Zkoumané studie byly sice založeny na vlastních výpovědích vyučujících ze středních škol, tudíž zde chybí pohled jejich žactva, studentstva a dalších lidí pohybujících se v prostředí školy, stejně tak nebyli zastoupeni učitelé z dalších stupňů školství, i tak ale nalezneme v této metastudii cenné údaje.

Byť některé kvantitativní studie nenacházely rozdíly v učitelské práci s emocemi na základě genderu, některé kvalitativní studie zjistily, že učitelky cítí potřebu nedávat najevo vztek, pravděpodobně v důsledku genderových rolí. (Je ale třeba dodat, což ostatně zmiňují i některé studie, že se genderové role liší napříč kulturami, tedy i chování učitelů a učitelek.) Je tedy možné, že v třídách, kde je třídním učitelem muž, by práce s emocemi žactva nebo studentstva vypadala jinak než v třídách, které má na starost žena, a to z toho důvodu, že by třída přistupovala ke svým vyučujícím úplně jinak.

Závěrem lze konstatovat, že chceme-li se zabývat pocity žáků ve třídách, musíme být otevřenější k mentální jinakosti. Měli bychom se zamyslet nad svými předsudky a aktivně proti nim bojovat. Vyučující zároveň musí mít dostatek času i podpory na práci s emocemi, jelikož se jedná o náročnou a bohužel i přehlíženou činnost.

---

Co je to empatie: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Empatie

Empatie podle Forbesu: https://www.forbes.com/sites/tracybrower/2021/09/19/empathy-is-the-most-important-leadership-skill-according-to-research/?sh=703ffd383dc5