Je těžké říct dětem, ať nejsou na mobilu, když ho máme sami v ruce, padlo na konferenci Perpetuum
Druhý blok konference Perpetuum 2018 s názvem Rodičovství a výchova v digitálním století překvapil publikum bouřlivou diskuzí a zcela jasným poselstvím v závěru. Čí názory zazněly?
Lidija Zavoralová je autorkou 8 knih provázejících děti světem internetu, přičemž každý díl věnuje jedné konkrétní oblasti.
Ester Geislerová do diskuze vnesla úhel pohledu dospívajících. V knize Terapie sdílení se zabývá rozchodovou komunikací a upozorňuje na to, že děti vlastně neumí řešit rozchody mimo online svět.
Ester Stará jako zkušená pedagožka a logopedka přinesla do diskuze racionální pohled na život v digitálním světě. Je autorkou mnoha dětských knih a výukové aplikace rozšiřující slovní zásobu.
Ještě než se diskuze rozeběhla, promítl moderátor panelu Andrej Novik ze společnosti Scio publiku film Godfreye Reggia Důkaz z roku 1995. Několik minut jsme tak sledovali děti sledující film, jejich změny výrazu, fascinaci obrazem a střídání emocí.
Změnilo se od devadesátých let v používání médií něco?
Podle Lidije Zavoralové se v zásadě nezměnilo mnoho. Tehdy ani dnes není svět ideální. Ovlivňuje nás vše v našem okolí. Pohádka v televizi, stejně jako nové technologie. „Jsem pro vzdělaný přístup použití technologií. Prostý zákaz je zjednodušování práce. Správné je vysvětlovat, proč něco nejde. Stejně jako nenechám dítě utopit v bazénu, nenechám ho utopit v technologiích,“ prohlásila Lidija, která doporučuje přistupovat k technologiím s mírou.
Jan Kršňák měl na věc trochu jiný názor: „Cítím to teď jinak než v devadesátých letech. Internet je pro děti stejně důležitý zdroj informací jako rodiče nebo učitelé. Je to jejich třetí kanál. V digitálních médiích je každý příjemce i tvůrce informace. Děti tak přirozeně cítí, že mají co říct dospělým. To je velká změna. Spoustě dětem fakt vadí, že jsou rodiče sami závislí na technologiích, ale nedokáží jim to říct.“
Nemohu stíhat tempo vlastních dětí.
Ester Geislerová sama přiznala, že je na technologiích závislá: „Je těžké říct dětem, ať nejsou na mobilu, když ho mám sama v ruce.“ „Změny dřív nebyly tak rychlé. Posledních 10 let mám pocit, že nemohu stíhat tempo vlastních dětí v digitálním prostoru. Doufám ale, že mám na čem stavět,“ doplnila Ester Stará, jejíž děti mezi sebou mají 11 let rozdíl a umožňují jí tak vnímat generační rozdíly. Rozdíl oproti devadesátým letům vidí zejména v rychlosti změn.
„Co udělat s malým synem, když já i manželka musíme doma pracovat? Dát mu do ruky tablet, nebo ne?“
Ryze konkrétní otázkou zahájil moderátor druhou část diskuze. Panelisté neměli stejný názor. Ester Geislerová díky profesi své matky vyrůstala s počítačem a volný čas s technologiemi nevidí nijak černě: „V 6 letech jsem dělala animace. Byla to pro mě strašná zábava. Nevím, jestli jsem byla závislá. Měla jsem normální dětství. Hodně jsem koukala na televizi, když jsem byla nemocná. Věřím, že i když děti hrají hry, bude pro ně nakonec realita lepší a zajímavější.“ Lidija Zavoralová naopak doporučuje rodičům více sebevědomí při omezování času u počítače a navrhuje vyhledávat setkání s kamarády naživo, zvaní dětí ze sousedství na návštěvu domů a věnování prostoru pro kreativní činnosti.
Nechceme brát dětem kamarády.
Jan Kršňák připomněl, že je třeba občas nechat děti nudit se: „Hlavně ty malé. Máme pocit, že musíme pořád něco dělat. Děti neztrácejí čas nikdy, učí se pořád. I když se nudí. Děti do 6 let se z obrazovky cítí zhypnotizované, jejich mozek je zahlcený. Potřebují se učit chutě a vůně, trojrozměrně – to se na obrazovce neděje. Ve školním věku je to jiné – nechceme brát dětem internet a tím brát dětem i kamarády a informace.“ Všichni diskutující se shodli, že budování důvěry a příprava na čas, kdy dítě zvládne mít technologie pod kontrolou, trvají roky.
Je přístup k technologiím něco jako konzumace cukru? Pokud si na ni nenavykneme v dětství, dál ji nepotřebujeme? Lidija Zavoralová toto přirovnání používá, ale pro Jana Kršňáka paralela kulhá. „Kyberprostor není něco, co je tady navíc. Je to nové sociální prostranství. Soukromí zmizí, ale nezmizí nitro, schopnost člověka sebevědomě se podívat sám na sebe a říct si – tohle je můj příběh,“ přibližuje své vnímání online světa jako součást nás samých a Ester Geislerová ho doplňuje: „Souhlasím. Vidím, že lidé se nevyznají v tom, co cítí. Do budoucna je největší výzvou komunikovat tak, abychom se vzájemně chápali.“ Zdá se tedy, že mnohdy jsou zmatení a neschopní vyznat se sami v sobě už dospělí, kteří se místo na své problémy zaměřují na to, co by mohlo ohrozit děti.
Mám hrát se synem počítačové hry?
Tak se ptal v závěru moderátor hostů. Všichni se shodli na tom, že si těžko budeme jako rodiče notovat v názorech na život s dětmi, ale zájem o jejich svět je absolutně nezbytný. Jan Kršňák shrnul souznící názory slovy: „Máte se zajímat o to, co děti dělají. Žádný dospělý ale nemá kapacitu znát všechny oblíbené youtubery svých dětí. To se nedá. Jsme zodpovědní za to, co naše děti poznají, aby měly lásku. Ano, vaše děti budou myslet jinak, než myslíte vy. Souhlasím s ostatními v tom, že tahle společnost je zmatená.“ Že sami jako dospělí tápeme ve svých pocitech, ztrácíme schopnost komunikovat a strachujeme se o děti, padlo během debaty mnohokrát.
Na závěr doporučil Jan Kršňák všem rodičům: „ Ptejte se, buďte zvědaví, nehodnoťte děti, buďte zenoví. Děti si s vámi chtějí povídat. Cílem toho, co děláte nyní, je, aby si s vámi o životě chtěli povídat i ve třiceti.“
Buďme zvědaví!
Co si jako posluchač z panelové diskuze odnáším? Názory na to, jestli a jak regulovat kontakt dětí s technologiemi, se různí. Stejně tak doporučovaný věk prvního seznámení s nimi. Na čem se panelisté shodli, je důvěra, kterou v určitém věku dětem musíme dát. Zároveň je dobré si uvědomit, že dnešní děti se do digitálního světa narodily a neděsí se ho tolik jako my dospělí. Bojujeme s neporozuměním sobě samým i rychlým vývojem digitálního světa. To nejlepší, co pro své děti můžeme udělat, je, že se budeme sami vzdělávat a o novinky zajímat.
