Kniha No Future:
Společnost, která věří na včerejšek

Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? A pokud ano, jsme schopní stav našeho vzdělávání ještě zachránit? Přečtěte si kapitolu nedávno vydané knihy No Future od Boba Kartouse, která je věnovaná dnešní době, společnosti a problémům, do kterých jsme naše vzdělávání uvrhli. Máme ještě šanci ho zachránit?

 Řekněme optimisticky, že změnu máme jako společnost ve svých rukou, i navzdory tomu, že velkou část české ekonomiky ovládá někdo jiný. To je součást hry a podmínka, se kterou je nutné počítat. Pokud si to nemyslíme, pokud nevěříme, že změna je možná, pak je zbytečné se o čemkoliv bavit, protože defétismus, poraženectví, plodí ztrátu vůle a motivace a bez nich je změna na hluboké úrovni společenské a kulturní závislá pouze na vnějších faktorech. Věřme proto (nejde o nic jiného než o víru), že v české společnosti pořád dlí elan vital, který představuje energii nutnou k pohybu. A že je nutné dát tomuto pohybu nějaký směr.

Elan vital v české společnosti nepochybně je. Nezažil jsem, že bych se bavil s dospělým člověkem, který má děti a neuvažoval by o tom, jak jim pomoci v životě k úspěchu. Evidentně jsme ještě neztratili evoluční potřebu předat gen dál a udržet ho naživu, alespoň ne úplně. A dospělí lidé většinou poměrně logicky předpokládají, že podmínkou nutnou, nikoliv dostačující, je vzdělání. V prostředí vysoce civilizačně rozvinutých zemí doposud spolehlivě fungovalo, že vzdělání je výtah do sociálních pater, v nichž je lepší vzduch, lepší výhled, sousedé se na sebe usmívají, a tak nějak je všem společně lépe, což podporuje i pocit spokojenosti jednotlivce.

Ten pocit myslím platí, důležitost vzdělání většinou veřejně nezpochybňuje takřka nikdo. Problém ovšem je, jak si vzdělání v rámci společenské diskuse definujeme, v čem spatřujeme jeho smysl a cíl a jaký obraz máme před sebou, když si představíme budoucnost adolescenta třímajícího v ruce maturitní vysvědčení či o trochu staršího mladého dospělého, naslouchajícího nesrozumitelným latinským frázím během promoce.

Elan vital v české společnosti nepochybně je. Nezažil jsem, že bych se bavil s dospělým člověkem, který má děti a neuvažoval by o tom, jak jim pomoci v životě k úspěchu.

V tom, co to je vzdělání, jak ho dosáhnout, jak ho způsobit či k čemu má být, panuje hluboký dissensus, hluboce zakořeněný nesoulad. Nejsem si vědom toho, že by někdo tento fenomén sledoval v posledních letech v české společnosti, nicméně studie polského sociologa Przemysława Sadury poslouží jako obstojná berlička. Polsko prošlo ve stejném období na přelomu 20. a 21. století politickým a ekonomickým procesem transformace za velmi podobných geopolitických podmínek a s podobnými vnitřními problémy jako česká společnost. Jistě lze poukázat na mnoho větších či drobnějších rozdílů odlišujících polskou a českou společnost, nicméně fakt, že obě společnosti prošly zhruba stejně dlouhým obdobím snahy o umělé sociální rovnostářství podle sovětského konceptu komunismu, s velmi podobnými prvky toho, jak podle doktríny modelovat vzdělávání coby přípravu budoucích kádrů, s velkým důrazem na materializovanou podstatu „nového člověka“, zakládá na potřebě srovnávat.

Sadura ve studii, založené na hloubkových rozhovorech s příslušníky různých sociálních tříd, ukazuje, jak odlišná očekávání a odlišné pojetí vzdělávání mají lidé podle toho, do jaké kategorie podle svých socioekonomických parametrů spadají. Střední třída reflektuje fakt, že školní prostředí velmi dobře působí v synergii s prostředím domácím: vize úspěchu skrze vzdělávání rezonuje velmi silně; je třeba naplnit požadavky a k tomu směřují strategie rodin; nemá smysl systém zpochybňovat či klást si otázky po tom, zda by mohl být lepší. Je, jaký je, a cesta k úspěchu vede cestou úspěšného naplnění pravidel (jakkoliv mohou být rozporuplná).

Vedle toho příslušníci sociální vrstvy, jejíž charakteristikou je převážně manuální práce či příslušnost k venkovskému prostředí, ve studii doznávají nechuť ke škole a nesoulad s konceptem vzdělávání, který zůstává do značné míry nepochopen. Zatímco děti rodičů ze střední třídy jsou důsledně a intenzivně vedeny k tomu, aby chápaly vzdělávání jako cestu k lepšímu životu, děti rodičů z nižší vrstvy takovou indoktrinací neprošly, tudíž jejich přirozenou nechuť outsiderů ve vzdělávání umocňuje stejně nevědomý a outsiderský vztah jejich rodičů. A tak zbývá jen vyšší střední třída, která vnímá školu jako ambivalentní (umožňující získat vzdělání, nicméně často v rozporu s rozvojem individuality, kterou oceňují nejvíce) a zároveň má dostatečné prostředky a know-how, aby se pokusila něco změnit.

V české společnosti jsme do značné míry svědky podobného vztahu ke vzdělávání dle rozpadu do sociálních vrstev, což lze nepřímo ukázat na politických programech stran, jež oslovují svůj specifický elektorát. Strany, které „loví“ mezi voliči s nižším socioekonomickým statusem (v ČR komunisté a alt-right populistická Strana přímé demokracie), velmi často akcentují praktickou, řemeslně orientovanou cestu, upevňující iluzi méně orientovaných rodičů, že vzdělávání má materialisticky orientovaný smysl koncentrovaný do poměrně krátkého času, s potřebou stavět se rychle na vlastní nohy, což perfektně nasedá na představu, že investice do vzdělávání je vlastně jen zbytečný náklad navíc.

Strany orientované na voliče střední třídy deklarují, že vzdělání je sociální výtah a že zaslouží podporu, aniž by zároveň znervózňovaly své příznivce tím, že je třeba nějakých progresivních či dokonce radikálních změn (Česká strana sociálně demokratická nalevo, Občanská demokratická strana napravo).

Foto: freepik.com

Pouze strany, které oslovují středostavovskou „inteligenci“, mají občas trochu větší ambice a vkládají do svých programů odvážnější vize (v ČR tak v posledních parlamentních volbách 2017 mohli být vnímáni Zelení či tzv. Piráti a konzervativnější Starostové a nezávislí).

Nejsilnější hnutí ANO pak představuje úplně jinou dimenzi politického uvažování: nesourodý program, který nesleduje nic než politický marketing, protože v pozadí žádná reálná politika, žádný skutečný plán směřující k naplnění vize „vzdělávání pro budoucnost“ není. Na pozadí je jen neustále otevřená možnost změnit pružně marketingová prohlášení podle toho, co chce politický klient slyšet. Vox populi, vox dei. Vše v intencích a dle pravidel demokracie.

Spektakulární úspěch populistických stran, které v ČR reprezentuje oligarchicky spravované hnutí ANO, politická améba bez ideologické vazby (na rozdíl od polské strany Právo a spravedlnost, orientované národně-konzervativně, stejně jako dříve liberální strana Fidesz v Maďarsku), umožňuje lépe pochopit, co si vlastně společnost přeje a na co věří.

Společně se snahou dalších stran napodobovat úspěšné strategie lze konstatovat, že alespoň ta politicky „hlasitá“ část české společnost, hlasitá ve smyslu projevu politické preference ve volbách, je velmi silně orientovaná na status quo, což v případě vzdělávacího systému znamená, že se vlastně retrotopně shlíží v minulosti. Zpřevodováno do politické volby, zdá se, že nejen česká společnost, ale mnoho dalších v té části světa, které říkám pro nedostatek lepšího pojmenování „západní“, bojuje o svůj těžce vydobytý status vůdčí kulturní entity světa, jelikož nejistota a neschopnost vidět dál než pár týdnů dopředu velí těm nejvíce nejistým, aby se nostalgicky vraceli do časů pevnějších existenciálních i existenčních opor.

To ovšem v každé z těchto společností znamená něco úplně jiného. Pokud si to řeknou Skandinávci, mnoho se nezmění. Pokud si ale totéž řeknou Španělé a Portugalci, dostáváme se rázem do období pravicových vojenských junt. A pokud s láskou na léta dávno minulá vzpomínají v zemích na východ od Německa, pak musíme zapomenout na všechno, co dělá Západ Západem, a vytáhnout zpět prvomájová mávátka a sovětské vlajky. Ostatně, narativy dezinformačních kampaní v českém kyberprostoru nabádají vidět Rusko jako dobrého přítele, jehož příkladu by bylo dobré následovat…

Spektakulární úspěch populistických stran, které v ČR reprezentuje oligarchicky spravované hnutí ANO, politická améba bez ideologické vazby, umožňuje lépe pochopit, co si vlastně společnost přeje a na co věří.

Z logiky věci by nízká předpověditelnost budoucnosti, způsobená rychlostí technologického vývoje a tím i mnohem rychlejší proměnlivostí sociálního světa, měla zalarmovat společenský zájem a soustředit ho nad problémem, jak se s takovou situací vyrovnat. Pokusit se definovat, o jaká fakta, jaké hodnoty a z nich vyplývající společné cíle lze opřít možná řešení, ta řešení se pokoušet hledat, ostřelovat je ve snaze hledat jejich vady, prověřovat v praxi a empiricky prověřené a pevné modely se pak pokoušet uplatnit.

To je běžná praxe jakékoliv alespoň trochu životaschopné korporace, která přichází na trh s „řešeními“, jejichž uplatnitelnost je vždy řízená zájmem určité cílové skupiny (a samozřejmě motivována ziskem). Společnosti a jejich zájmy se od těch korporátních zase tak mnoho neliší. Korporace si mozky kupují, zatímco společnosti je musejí (až na výjimky reprezentované bohatými ropnými emiráty) vychovávat a vzdělávat. To samozřejmě velí, aby se společnosti intenzivně soustředily na výchovu a vzdělávání právě v době, kdy zavedené postupy přestávají fungovat a kdy je třeba vymýšlet, inovovat, kombinovat, hledat nové možnosti a příležitosti tam, kde vznikají, umět rozpoznat, kdy se ty původní stávají příslovečnými „mrtvými koni“, a také umět se vyrovnávat s existenčně a existenciálně mnohem složitější skutečností tekoucí postmodernity, prolínající se mezi fyzickým a digitálním prostorem.

Prostřednictvím výchovy a vzdělávání lze do značné míry uspokojit zájem „cílové skupiny“ (společnosti a jejích dědiců) a zapříčinit budoucí prosperitu. Dokonce i zisk z investic do výchovných a vzdělávacích řešení je už dávno možné s přesností na setiny dolaru či eura vyčíslit.

Korporace, která neumí zachytit měnící se konfiguraci podmínek, nemůže přežít. Ani tehdy, má-li za sebou legendární úspěch globálního charakteru a značku, která ještě před pár lety představovala skutečný ekonomický pilíř. Životaschopnost společnosti se proto na konci dvacátých let 21. století dá velmi dobře odhadnout podle toho, nakolik si je vědoma toho, že strategie přežití musí nutně více než na čemkoliv dalším stavět na vzdělávání.

Pokud si toho společnost vědoma není, a o té české (ale i mnoha dalších) panují v tomto ohledu pochybnosti, pak je na místě uvažovat o tom, jaká ji čeká budoucnost. A zda ji vůbec nějaká budoucnost čeká…

Kniha No Future

„Připravujeme děti na svět, který nenávratně zmizel. Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality a tvrdíme jim, že je to pro ně prospěšné. Tato kniha tvrdí opak a snaží se ukázat, jaké dopravní prostředky vedou společnost místo do minulosti do budoucnosti,“ zní popis knihy Boba Kartouse, ze které výše uvedený text pochází. Více info naleznete pod tímto odkazem.

 

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close