Proč nechat děti být co nejdéle dětmi – jakou roli hraje svobodná hra ve vývoji zdravého jedince?

Pravděpodobně mediálně nejznámější advokát dětské hry je profesor Peter Gray, evoluční vývojový psycholog. Po letech studia emočního vývoje savců ho život takřka donutil změnit profesní specializaci a zabývat se vývojem zdravého dětského ducha. Důvodem byl jeho devítiletý syn. Již od začátku školní docházky platil za černou ovci, systematicky narušoval výklad učitelů a vždy dělal pravý opak toho, co mu bylo řečeno. Když matematikář představil „jediné správné řešení“ rovnice, Grayův syn napjal všechny síly, aby našel další řešení a dokázal, že učitel vykládá nesmysly.

Tento „problémový“ žák nakonec skončil v Sudbury Valley, svobodné demokratické škole, která studentům nenakazuje, co a jak mají dělat. Funguje na principu sebeřízeného vzdělávání. Zejména mladší děti se tak mnoho let učí nenásilnou formou hry. Grayův syn se díky Sudbury Valley změnil k nepoznání, problémy s chováním i prospěchem naprosto zmizely a rodinné vztahy se opět narovnaly. Jaké vysvětlení pro tuto změnu našel v evoluční vývojové psychologii Peter?

Profesor Gray na základě desítek let výzkumů dětí v západních i domorodých společnostech došel k názoru, že „…svobodná hra je pro děti nástrojem, který jim umožňuje utvářet přátelství, překonávat strach, řešit vlastní problémy a převzít kontrolu nad svým životem. Je to první nástroj, jež dětem umožňuje osvojit si fyzické i intelektuální dovednosti, které jsou klíčové pro úspěch v kultuře, do které se narodily.“ (volně přeloženo z jeho knihy Free to learn). Také upozorňuje na nebezpečí přehnaného hlídání a dozoru nad dětmi, které pro zdraví vývoj potřebují kromě kvalitního času s rodinou i nezávislou interakci s vrstevníky, bez úzkostlivého rodiče nakukujícího neustále přes rameno. Vědec Johan Huizinga ve své knize Homo Ludens, tedy hrající si člověk, vymezuje svobodnou hru sedmi aspekty (pozor, nezaměňujte s výukou s hravými prvky či jiným, výchovnou autoritou předepsaným, dozorovaným a řízeným hraním):

• Hra je svobodná a každý zúčastněný může ze hry kdykoliv vystoupit
• Hra je jen „jako“
• Hra je uzavřená a jasně ohraničená
• Hru lze opakovat
• Hra má jasná pravidla a řád (ačkoliv pro dospělé jsou tato pravidla často přinejmenším neviditelná)
• Hra může hráče spojovat i rozdělovat
• Hra je napínavá

Nepřipomíná vám definice svobodné hry něco? Svobodná hra je vlastně alegorie života v demokratickém systému. Demokracie má také jasný řád a hranice, lze ji replikovat, společnost stmeluje i rozděluje, a ačkoliv se nám to nelíbí, demokracie není přírodním zákonem a existuje jen v našich kolektivních mýtech. Pokud tedy společnost přestane spolupracovat, demokratický stát se může kdykoliv zhroutit, jak to ostatně Češi a Slováci po roce 1948 zažili na vlastní kůži.

Hra je tedy jedním z prvních stavebních kamenů pro výchovu generace, která dokáže vést spokojený život v demokratické společnosti. Možná i proto byla klíčová díla jednoho z nejvýznamnějších psychologů, Lva Vygotského, v nesvobodném Sovětském svazu přísně zakázaná. Vygotskij se v mnohých spisech zabýval právě ústřední rolí hry ve vývoji řeči a seberegulačních schopností u dětí.

Pokud čas na svobodnou hru ukrajujeme na úkor „sbírání zkušeností do budoucího životopisu“, jak to bývá dnes v západních společnostech zvykem, zahráváme si s ohněm. Podle Petera Graye jsou děti biologicky předprogramované k tomu, aby byly odpovědné za své vzdělání. Nejefektivněji se učí, pokud samy formulují otázky a samy hledají odpovědi. Nemusejí mít po boku rámcový vzdělávací program a standardizované testy, aby pochopily svět kolem sebe. Pokud potřebují pomoc, v bezpečném prostředí si o ni umějí říct samy. Za posledních padesát let jsme ovšem svědky závažného poklesu psychického zdraví, které podle Graye koreluje s tím, že tyto přirozené instinkty učit se skrze hru potlačujeme.

Další výzkumy ukázaly, že 75 % vývoje mozku probíhá až po narození. Právě hra je hlavním nástrojem, který batolatům umožňuje stimulovat neuronové spoje a naučit se jemné motorice, ale i chůzi či skákání a běhání. Bez hry s vrstevníky si děti rovněž jen stěží vyvinou jazykové a sociální dovednosti.

Pojďme se teď na moment zamyslet nad tím, jak jsou na tom se svobodnou hrou české děti. Vzpomeňte si na nejbližší hřiště u vašeho domu. Jak vypadá? Zejména ve velkých metropolích během dne často zeje prázdnotou. Odpoledne se pak objevují děti, na které z přilehlých laviček dohlížejí starostliví rodiče, kteří mohou kdykoliv zakročit, pokud se dítku bude dít nějaké bezpráví ze strany jiných dětí. Maminky tak nevědomky upírají potomkovi příležitost naučit se řešit vlastní problémy a nespoléhat na ostatní. Neradi bychom vás nabádali k tomu, abyste třeba na pražském sídlišti pouštěli děti bezprizorně ven. Strach je oprávněný, důležitý a pochopitelný. Když jste ale byli malí vy, co vás bavilo víc? Běhat u babičky na venkově po vesnici a domů se chodit jen naobědvat, nebo si hrát doma či před domem pod bedlivým dozorem rodičů?

Stále rostoucího tlaku na výkon našich nejmladších obyvatel si všimla také Evropská komise a v roce 2011 představila stanoviska, ve kterých doslova říká, že „kromě vzdělání mají všechny děti právo na odpočinek, volný čas a hru“. Pokud se nám toto právo nepodaří poskytnout, Dr. Whitebread z Cambridgeské univerzity upozorňuje, „že výsledný vzorec nadměrného dohledu nad dětmi a jejich přeplněných kalendářů, společně se snižováním času na hraní si se svými vrstevníky nebo rodiči, bude mít pravděpodobně nepříznivý dopad na jejich schopnosti žít nezávislý život, jejich kreativitu a schopnost řešit problémy.“ (volně přeloženo z tohoto hlášení).

Co tedy můžeme pro dnešní děti udělat?

1. Neplést si výuku s hravými prvky nebo nejrůznější edukativní hry se svobodnou hrou, kterou děti potřebují pro zdravý vývoj. Učit se matematiku hrou v duchu Komenského stimuluje mozek úplně jinak než přátelské utkání ve fotbalu nebo stavění domečků v lese. Děti potřebují oba typy hry a rodiny by se měly snažit na svobodnou hru v plánování nabitých týdnů myslet.
2. Hrát si se svými dětmi. Odpovězte si: Jaké hry si sami nejvíc užíváte s vašimi dětmi? Hra má velmi příznivý vliv na odbourávání stresu a zvládání negativních emocí u dospělých. Pokud si tedy zvládnete každý den vyčlenit čas na hraní, bude po psychické stránce lépe vám i vašim ratolestem.
3. Pochopit hry svých dětí. Napište si teď tři aktivity, kterým se vaše děti věnují nejradši. Je mezi nimi hraní na počítači nebo florbal, které vás nebaví? Zkuste se dětí zeptat, proč je tyto aktivity baví, a dát jim šanci. Budete překvapeni, kolik se toho dítka ze zdánlivě „hloupých“ aktivit ve skutečnosti učí, až si je vyzkoušíte s nimi!
4. Najít bezpečné místo. Ať už máte vlastní chalupu, anebo přátele či příbuzné, kteří bydlí na venkově, začleňte do rodinného kalendáře pravidelně čas, kdy vypustíte děti bez dozoru ven. Pokud nemáte v okolí žádné přátele se stejně starými dětmi, zkuste zapátrat třeba na Facebooku, kde v nejrůznějších skupinách zejména maminky často hledají parťáky pro venkovní „dovádění“ dětí.
5. Nechat potomky dýchat. Tlak společnosti je neúprosný. Angličtina už ve školce, hudebka, vrcholový sport, mezinárodní certifikáty, osmiletá gymnázia a náročné prestižní školy. Všechny tyto ctnosti jsou skvělé, pokud o ně vaše dítě opravdu stojí. Jestli však vaše ratolest spíš tráví veškerý čas hraním počítačových her, kde se mimochodem mnoho dětí naučí plynně anglicky, nebo je prostě nebaví se každý den po škole ještě několik hodin připravovat na přijímačky, nenuťte je. Nebojte se. O nic nepřijdou. Životopis lze „dotunit“ v jakémkoliv věku, ale na zdravý vývoj mozku a seberegulačních dovedností dostanou jen jedinou šanci. Je dobré si to občas připomínat.
6. Vzdělávejte se. Internet i sociální sítě jsou plné kvalitních informací. Začněte článkem citovaného Petera Graye a jeho knihou Svoboda učení. Na základě jeho výzkumu vzniká po světě i mnoho organizací, které se věnují osvětě. Jednou z nich je třeba SvobodaUčení.cz, kde najdete mnoho dalších odkazů a ověřených informací v českém jazyce.